Cesta životem - Zdenek
Každý z nás má cestu životem nějak určenou - nevím sice, kým, ale nikdo z nás neovlivní do jaké rodiny se narodí, jaké bude mít predispozice po předcích, ani to, jaké jméno mu rodiče vyberou, či jaké příjmení bude nosit. Může jenom ovlivnit přesný čas svého narození – což je údaj takřka nevýznamný pro život. Datum narození prakticky o člověku nic nevypovídá - pouze bude později zařazeno do rodného čísla. Krom toho je rozhodnuto o všem vnějšími vlivy – do jaké společnosti se narodí, jak bude zdravý a jaký bude mít život – to ovlivní každý z nás velice málo.
V mém případě byly kostky vrženy hodně špatně, rané dětství jsem neměl dobré, pozdější dětství také za moc nestálo, puberta – to bylo dětství v bleděmodrém, byl jsem fyzicky slabý- tedy oblíbeným terčem šikany, jediné, v čem jsem měl navrch byla vysoká inteligence.
Bohužel, i ta byla ušlapávána – ono totiž není jednoduché přiznat si, že by ten druhý měl mít pravdu. Zvláště pak v rodině důstojníka. Ale tento věk mě naučil věci, které bych asi těžko získal. Trpělivosti, schopnosti přežití i nepříjemných situacích, a také útěkům od reality.
K mému prvnímu útěku došlo hned po 18. narozeninách - zanechal jsem školy a radši jsem se začal živit rukama. To bylo snad nejkrásnější období mého dosavadního života, získal jsem svobodu. Pro člověka, který nemohl jít ani na čundr, musel se řídit příkazy, to byla vzácnost – přesto jsem ji nezneužíval. Tvrdí-li někdo, že to byla nesvobodná doba, asi bych mu oponoval. Pracoval jsem na preferovaném pracovišti, při mé inteligenci nebyl problém si udělat výuční list a práce mi ni nikdy nevadila. Krom toho jsem měl vysoký plat, mohl jsem si koupit, co jsem chtěl, podnik měl i zahraniční dovolené, mohl jsem tedy jezdit, kam jsem chtěl. Pochopitelně to nebylo zadarmo, moje práce byla dost nebezpečná, a tak jsem nevěděl, jestli se vrátím ze směny. Bohužel, toto období mého života bylo moc krásné, aby trvalo věčně.
Jistého dne roku 1976 přišel povolávací rozkaz - směr Liberec. Tam se odehrál další zlom v mém životě. Prvně jsem totiž poznal mafiánské praktiky a zvrácenost společnosti a začal jsem o životě přemýšlet. Teprve vojna mi otevřela oči a hodně formoval můj vztah k autoritám, životu a názorům. Byl to pro mě šok nezapírám, že jsem tam psychicky trpěl. Domov mě opět dohnal - ve své syrové a hrůzné podobě. To, kvůli čemu jsem zahodil příležitosti ke vzdělání, se zase vrátilo a já znova začal boj s větrnými mlýny. Jenomže to byl boj daleko těžší - kdo jednou přičichl ke svobodě, už se jí tak lehce nevzdá. Žádný div, že jsem se ocitl na „černé listině“ útvaru, jenž je dnes nejelitnější jednotkou naší armády. Pochopitelně jsem se věnoval přežití a brzy jsem našel způsob, jak.
Bohužel manželčin teror se stupňoval a tak jsem opět sáhl po svém „příteli“. Už mi bylo všechno jedno, ani jsem nechtěl nijak svůj život uspořádávat – Když má někdo v životě smůlu, tak jí má pořádnou....
Brzy přišla situace, kdy už mi pití nepomáhalo zlepšit náladu – už to nebylo o žití, jenom o přežívání. Pomalu jsem ztrácel vůli i o to přežít, všechno mi bylo srdečně jedno, co taky s takovým životem. Už bylo jenom pár věcí, na kterých mi záleželo. Tak přišel okamžik, kterého jsem se obával - v opilosti jsem zavinil dopravní nehodu, žádná velká škoda. Ale soudem to prošlo, tak jsem uvedl jako polehčující okolnost, že jsem zažádal o léčení. Ostatně, ty tři měsíce to tam vydržím, doma se situace zklidní. Koneckonců si tam taky trochu odpočinu, o tom, že bych měl přestat pít jsem neuvažoval. Ostatně, není toho třeba- znám dost „želiváků“, co se k pití vrátili a jsou v pohodě. Taky, když bude manželka chtít rozvod, uvedu, že jsem se snažil.
Tak přišel památný 18. únor 1985, den, kdy jsem nastoupil svoje léčení v Želivu. Nutno ovšem podotknout, že střízliv - do léčebny mě totiž vezl bratr a mamka manželce řekla, ať mě nepouští nikam. To byly první dny mojí střízlivosti po pětiměsíčním tahu, který by jistě znamenal pro mnoho lidí konečnou – to jsem si ale uvědomil až po letech. Ale nepředbíhejme událostem... Ocitl jsem se v klášteře, o kterém jsem mimo jiné věděl, že sloužil v 50. letech jako koncentrační tábor pro kněze. Tenkrát se eufemisticky nazýval „převýchovným táborem“. No, mě tu nepřevychovají, tím jsem si jistý. Uvedení do skupiny Adamcovy- Ahá jméno Pleskač mi něco říká, moc ho v hospodě nechválili. No nic,budu se řídit německým „leben und leben lassen“ čili žít a žít nechat. Nějak to tu už přečkám. Vše začalo druhý den – představování a skupina. Ostatně, byla to sondáž z obou stran, oba dva jsme se jenom oťukávali.
To jsem ještě netušil, že po tři týdny bude můj životní prostor chodba, jídelna, kuchyně a knihovna a na vzduch se dostanu jenom při rozcvičce. Tedy, byl jsem zvyklý dostávat trest zvaný „domácí vězení“ i na delší dobu, třeba na několik měsíců – ale to jsem věděl, že to jednou skončí. Hned večer jsem dostal půlku za to, že jsem si při samostudiu luštil křížovku - od té doby byl předseda jedním z lidí, které jsem toužil potopit, jak k tomu bude příležitost. Jako další bod jsem přebásnil „Pochod oddělení“ do formy, která by byla terapeuty jistě oceněna řádnou porcí bodů. Ostatně, svoje básnické vlohy jsem později využíval při kulturní terapii. Jinak jsme s doktorem bojovali na všech frontách - ostatně, díky svému vysoce nadprůměrnému platu (a taky, že jsem měl zadarmo čistého lihu,co jsem chtěl), jsem domů donášel víc peněz, než bylo běžné - měl jsem dobře zařízený byt dokonce i auto.
Skutečný zlom nastal poté, co jsem přišel na to, že věci se mají řešit a ne před nimi utíkat. Od té doby jsem začal léčbu brát vážně a nedělal jsem si z ní legraci, jako doposud. Přišel jsem si také na to, že je více možností řešení a nemusí být všechna správná. Jsou řešení dobrá, špatná a nejhorší - to je „pomocí“ alkoholu. Byla to jak rána do hlavy - co jsem vyřešil? Vůbec nic, jenom jsem si problémy přivodil a to zcela zbytečně. Zato problémů jsem si nasekal spousty, asi jako každý, kdo se dostal na léčení, on tam nikdo nešel dobrovolně, spíše byl „dokopán“ okolnostmi. Ale ta námaha, než jsem si na to přišel - dokonce jsem se chtěl nechat „vybodovat“, abych byl disciplinárně propuštěn. Pro mě naštěstí, můj mozek tak zasažen alkoholem nebyl, abych si nespočítal, že želivská léčebna v mém případě zažádá o výměr, a na poradně mi ho jistě rádi napíší, o tom jsem byl 100% přesvědčen. Od této doby jsem začal brát léčbu vážně, úplně jsem změnil k léčbě přístup a brzy bylo vidět ovoce mé snahy- z tolik nenáviděného stupně 1 jsem se dostal do 3. stupně během tří týdnů.
To jsem jel na první dovolenou a v krásném jarním dnu jsem vypadal jak propuštěný z lágru - na léčení jsem nastoupil v mrazivé zimě a na dovolenku jsem jel takřka v letní den. Léčbu jsem ukončil tím nejpříjemnějším způsobem, byl jsem totiž na táboře psychiatrické léčebny na Bolechově. Krásná krajina, řeka hned u tábora, dobrý program - co si bylo možno v mé situaci přát víc? Po návratu z tábora jsem šel ihned do „červeného křesla“ a v pondělí jel domů. To bylo 3. června 1985.
Po léčbě jsem se radikálně rozhodl změnit styl svého života a docela se mi to dařilo. Sice jsem měl zpočátku jiné představy o KLUSu, nechtěl jsem aby to byl jenom terapeutický klub, ale abychom se i jako členové více poznali, a bychom do klubu chodili rádi. Zatím jsem s těmito teoriemi narazil na odpor některých členů. Ale věděl jsem, že se mi této odpor podaří překonat, i když to bude déle trvat. I v práci se mi dařilo - přesto, že jsem nebyl členem ani kandidátem KSČ, podařilo se mi po 15 měsících získat podnikový byt, doma se relativně taky vztahy upravily, byl to krásný pohodový život. Ale něco mi v něm chybělo. Cítil jsem se omezený ve své svobodě - jistě, nechtěl jsem být otrokem alkoholu, ale mít svobodu se napít. To by bylo krásné. Takové myšlenky mi proudily hlavou - zpočátku občas probleskly, ale vracely se. Jinak jsem byl v pohodě, ale přesto jsem se po 18 měsících abstinence napil na oslavách narozenin kolegyně. Bohudík jsem se ještě ten večer ožral jako carský důstojník. Říkám bohudík, neboť druhý den jsem požádal o přeléčení. Na přeléčení jsem byl 14 dní a měl jsem tedy dost času přemýšlet o svém vztahu k alkoholu. No nic, stalo se, není špatné udělat chybu, ale je špatné si z chyb nevzít ponaučení. I když jsem pochopitelně nebyl nijak nadšen, že se do konce života nebudu moci napít. Tak uběhl další rok a v havlíčkobrodském KLUSu byly volby předsedy.
Myslím si, že doktor Pleskač, který k nám na KLUSu jezdil, se dost zasadil o to, abych byl zvolen předsedou. Jako předseda už jsem si nemohl „dovolit“ recidivu a dal jsem si práci, s tím, abychom měli Klus nejenom terapeutický. Jezdili jsme co celostátních srazech abstinujících, navazovali nové kontakty a nová přátelství. V roce 1988 se mi podařil husarský kousek- přesvědčil jsem matku, aby nám namnožila na spisovně havlíčkobrodské divize klubový časopis a s doktorkou jsme dali dohromady 1. číslo časopisu „Abstinence“, který vychází dodnes a je tím pádem nejstarším časopisem pro členy našich klubů. Od roku 1990 došlo k útlumu klubové činnost, jen málo KLUSů tuto dobu přežilo. My jsme si řekli, že vydržíme. Nebylo to lehké, ale vydrželi jsme. V té době jsem zjistil, že mám pro pomoc lidem nadání. Proto jsem si udělal v letech 1990 – 1992 výcvik laických terapeutů. V Jedličkovské komunitě jsem se naučil mnoha věcem, které dodnes využívám. Po 10 letech jsem se přihlásil do Skálova institutu, abych si prohloubil svoje terapeutické znalosti. Myslel jsem, že jsem si tam našel nové přátele, zpočátku se mi tam líbilo. V komunitě jsem měl svoje místo, byl jsem taky jediný, který pomáhal při povodních v roce 2002. Bohužel, to jsem začínal cítit, že se mi vše hroutí - syn fetoval, manželka mi vše dávala za vinu, v práci jsem se ozval proti zavedení kamerového systému. Jelikož jsem měl u spolupracovníků přirozenou autoritu, moc se to zaměstnavateli nelíbilo. Pochopitelně začala v práci šikana, a to už jsem psychicky nezvládal. K praktické doktorce jsem tvrdošíjně odmítal jít, nebýt doktorky Holendové, která mě tam doslova dokopala, asi bych tam nešel. Není divu, že jsem před koncem výcviku vážně onemocněl a tak jsem tuto školu nemohl ze zdravotních důvodů ukončit. Přesto nepovažuji roky, které jsem strávil na Skálově institutu, za zbytečné. Ono totiž všechno zlé je na něco dobré, proto ani nenadávám na svoji nemoc.
Ostatně, pomohla mi aspoň vyselektovat moje přátele od těch, kteří se jenom za přátele vydávali, což není zrovna málo. Škoda, že jsem institut nedodělal, měl jsem připravené krásné téma, ale bohužel, moje problémy se soustředěním byly velké. Přesto jsem se nadále snažil pomáhat druhým. Aspoň jsem se necítil zbytečný.
Jednou z výhod nemoci bylo, že jsem měl dost volného času, tak jsem začal dělat věci, na něž jsem dřív čas neměl. Začal jsem dělat kurz „základy ovládání PC a docela mě to bavilo. Můj zdravotní stav se ale horšil, tak jsem před ukončením kurzu nastoupil hospitalizaci v havlíčkobrodské psychiatrické léčebně. Snad nemusím říkat, že se mi tam moc nechtělo. Kupodivu to byly jedny z nejkrásnějších chvil, co jsem zažil. Jelikož jsem měl pověst úspěšného pacienta, který dlouhodobě abstinuje a u spolupacientů jsem si taky získal autoritu. Děla jsem tam již třetí den předsedu spolusprávy. Dodnes se říká, že jsem tam byl nejlepším předsedou, který tam kdy byl. Kurz na obsluhu PC jsem zdárně dokončil, byť jako pacient léčebny. Vánoce jsem měl na psychiatrii asi nejlepší , co jsem kdy v životě zažil. Potkal jsem tam spoustu nádherných lidí, kteří měli zlomenou duši, sami si ke mně chodili pro pohlazení, kterého se jim od života nedostávalo. Myslím, si že díky Skálově institutu jsem jim to pohlazení mohl poskytnout. Kdyby už kvůli ničemu, tak jenom proto byl Skálův institut dobrý. Krátce po propuštění z psychiatrie jsem dostal plný invalidní důchod, a tak jsem se snažil nějak vyplnit život. Koupil jsem si počítač a digitální fotoaparát a nepřestával jsem pracovat pro KLUS. V roce 2005 jsem se hodně podílel na uskutečnění výstavy „Cesta k sobě“, což byla první výstava členů KLUSu v republice. Nutno ovšem říci, že nám pomohli svitavští přátelé, se kterými udržujeme přátelské vztahy. Výstava měla mimořádný ohlas, proto byla uskutečněna i ve Svitavách.
Od této doby naše kluby uskutečňují svoje výstavy a nutno podotknout, že s velmi pozitivním ohlasem veřejnosti. Po roce a půl mi posudková komise změnila plný invalidní důchod na částečný a já stál před problémem: jak si najít práci. Nutno ovšem dodat, že jsem neměl moc šancí získat dobrou práci, nebo vůbec nějakou- ostatně bylo mi skoro
Možná se to zdá příliš patetické, ale na svoji abstinenci nedám dopustit. Zdá se to být jako fráze, která se omílá stále dokola, ale není tomu tak. Díky tomu, že jsem se dokázal povznést z bahna, jsem tím, čím jsem, člověkem, jehož si lidé váží a jehož rady akceptují. Jistě, že nejsem žádný světec, jsem jen člověk, který toho má dost za sebou, aby si vážil života. Ono totiž i negativní stránky svého života není třeba zatracovat, či je někam odsouvat. Pořád zůstanou v člověku, uměním je se naučit s nimi žít. Ostatně, kdybych nepil moc, a nebyl ožralou, určitě bych se nedal na dráhu abstinence. Můj život by se jistě vyvíjel jinak - jak, bohužel nevím. Všem lidem, kteří se rozhodnou jít po dráze abstinence mohu jen říct: Není to lehká cesta, budou na ní překážky, ale tím, jak se je naučíte překonávat, stanete se osobnostmi, které jen tak nějaká překážka nezastaví. Jistě, všechno nedokážeme, ale uvědomit si to patří přeci k střízlivosti. Střízlivost totiž není jen o abstinenci, ale i o zvážení svých možností a schopností. Samotná abstinence také nezaručuje, že se automaticky staneme lepšími lidmi, ale hodně nám v tom pomůže. Musíme ovšem také vydat něco ze sebe. Nic v životě není zadarmo. Neodsuzuji lidi, kteří zatím- byť i po několika léčbách hledají svojí cestu; důležité je, že jí hledají, ono se často nepodaří hned napoprvé.
