Kdo jsem já - Olina
„Život je třeba vychutnávat jako vzácné víno. I to nejlepší víno ztratí svůj půvab, když ho neumíme ocenit a lijeme ho do sebe jako vodu „
Než jsem dospěla k tomuto názoru, tak uběhlo mnoho let. Začnu tím, že jsem nikdy nebyla abstinentkou.
Mám ráda lidi kolem sebe, takže se našel čas a příležitost k pití, tak nějak se odreagovat od všedních starostí.Měla jsem téměř všechno-dvě zdravé děti, manžela a tak si člověk říká, co mi ještě schází ke štěstí? Nechybělo nic, ale nastanou v životě člověka chvíle, kdy je najednou všechno jinak. Děti si založily vlastní rodiny, radovali jsme se z přibývajících vnoučat a zdálo se být vše v nejlepším pořádku. Ale nebylo. Manžel onemocněl, nastaly chemoterapie, ozařování a najednou se vše začalo hroutit. A já, ve chvílích, kdy toho už na mě bylo moc jsem sáhla po alkoholu. Byl to takový můj uklidňující prostředek, ač v malých dávkách, ale hrál svoji úlohu. Vše mělo rychlý spád, tak už to v životě bývá. Smrt si nevybírá a po půlročním usilování jsem byla vdovou. Teď, když jsem se měla vzchopit a žít dál pro děti a vnoučata, se vše vyvíjelo jinak, než jsem chtěla já. Život se mi obracel naruby, situace, které jsem dříve zvládala se pro mě staly nezvladatelné, začala jsem ztrácet sílu a v těchto chvílích byl pro mě opět blízkým „ kamarádem „ alkohol.Bylo mi hned lépe, cítila jsem se silnější, úkoly, které jsem před sebou měla jsem odkládala na neutčito. Později mi už alkohol nedodával ani sílu, ani odvahu, najednou jsem začala ztrácet půdu pod nohama a stala jsem se
„ závislačkou“ Často jsem byla terčem kritiky, jak u svých dětí, tak i v zaměstnání, což jsem tehdy ani moc nevnímala.Nějaké domluvy jsem nebrala moc vážně, vždycky jsem si říkala – nějak bylo, nějak bude.
Nakonec se stalo, že mě alkohol převálcoval. Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Došla trpělivost mým dětem i zaměstnavateli a byla jsem hospitalizována na psychiatrii.
Rozhodla jsem se pro ambulantní léčbu. Měla jsem dost času přemýšlet. Mohla jsem kvůli alkoholu přijít úplně o všechno – o děti i o zaměstnání. Naštěstí vše dopadlo dobře. Zvládla jsem to a začala docházet na AT poradnu. Dva roky jsem abstinovala, byla jsem ráda, že jsem se zařadila opět do normálního života. Asi jsem se cítila natolik silná, že jsem přecenila svoje síly a došlo i na recidivu. Opět hospitalizace a ambulantní léčba. Teprve recidiva mi otevřela oči, a někdy se sama sebe ptám, jestli to bylo selhání nebo užitečná zkušenost. Vím, že chybovat je lidské, ale najít si tu správnou cestu je někdy hodně těžké.
Dnes je to již pět let, co abstinuji. Navštěvuji KLUS a upřímně říká, že si tak „ dobíjím baterky.“ Je skvělé být s lidmi, které potkal stejný osud. Chce to pevnou vůli a naučit se žít s tím, že jsme abstinující alkoholici.
